Viva Musica pro hospic sv. Kleofáše

Datum konání:

Místo konání:

Organizace:

Hospic sv. Kleofáše v Třeboni

Hospic sv. Kleofáše poskytuje kompletní domácí hospicovou paliativní péči nevyléčitelně nemocným pacientům na Třeboňsku a Jindřichohradecku v Jižních Čechách. Pomáhá jejich rodinám i s péčí o jejich blízké pomocí terénních odlehčovacích služeb, poskytuje sociální a psychologické poradenství. V neposlední řadě umožňuje pomoc duchovního. V hospici také funguje půjčovna kompenzačních pomůcek pro veřejnost, svépomocné skupiny pro pečující a pozůstalé.

Program benefice

19.00 – úvodní slovo ředitelky o.p.s. a představitele města Lomnice n. L.
19.20 – začátek benefičního koncertu - klasický i moderní repertoár místního pěveckého souboru Viva Musica
20.20 – poděkování účinkujícím koncertu, prostor pro návštěvníky k popovídání, ukázky fotografií z činnosti hospice
21.00 – ukončení akce

Účel grantu

Výtěžek z akce a dar nadace bude využit na nákup pomůcek a prostředků na přímou péči o pacienty domácího hospice – inkontinenční pomůcky (jednorázové podložky, vložné a jiné pleny), ošetřující hygienické přípravky, dezinfekční přípravky, jednorázové rukavice, atp. Dále je potřeba zakoupit brožury pro pečující (Jak být nablízku, aj.). Vše uvedené usnadňuje péči zdravotníkům v rodině, ale také pomáhá v čase pečování o těžce nemocného přímo rodinným příslušníkům.

Z dopisu pozůstalé: Nadchla mne "skladnost" hospicových sestřiček - jak se vznášely mezi našimi batohy a spacáky a ani je nenapadlo zavelet, že bychom měli udělat nějaký prostor pro ně a pro jejich nezbytný materiál. Prostě to braly tak, že my jsme tu domácí. Další, co jsem si vyloženě užila, bylo obrovské zklidnění až zpomalení, které do těch dnů vnesly. Jsem zvyklá, že všechno musí frčet, a zpočátku jsem z toho pomalého tempa byla docela nervózní - až postupně mi to začalo připadat úplně v pořádku a došlo mi, že i to je záměrem hospice - uschopnit člověka k zastavení a opravdovému prožití důležitých chvil. A třetím zážitkem bylo jejich nenásilné zvaní k účasti na přípravě tatínkova těla do rakve; samozřejmě by to sestřičky všechno zvládly samy a šikovněji, ale bez nějakého nucení nás dokázaly do péče vtáhnout tak, že každý mohl vyjádřit svůj názor a udělat, na co se cítil. Taková plná účast pak měla alespoň u mne za následek dobrý pocit z rozloučení s tátou, přes všechny omyly a tápání a dokonce nechuť a lenost, kterou jsem v průběhu posledních těžkých let s ním prožila.